Zjistit, že se po vaší zemi prohání banda ifrítů a ohnivých elementálů větší velikostní třídy, není nikdy úplně příjemné, ale je to obzvláště špatné, když je technicky vzato právě vaším úkolem, aby se takové věci nestávaly. A horší to je, když ani nejste první, kdo se o tom dozví.

Mocný a Nejvznešenější císař si mě jednoho dne předvolal, aby mi sdělil přesně tohle.

Poklonila jsem se tak hluboko, jak jen mi to ohebnost dovolila, a odpověděla jsem: „Přehluboce se omlouvám, Vaše Magnificence. Jediné, co mohu nabídnout na svou omluvu, je mé přesvědčení, že nebyli přivoláni. Tak masivní operaci bychom byli zachytili.“ Naše detekční kouzla nebyla dokonalá, ale tak špatná zase nebyla. Byť je pravda, že pokud šlo o prastaré elementály – dostupné zprávy nebyly v tomto směru úplně jasné – je možné, že někdo dost silný na to, aby je přivolal, by mohl být dost silný i na to, aby se vyhnul detekci. Zvlášť vzhledem k tomu, že ifríti se za obvyklých okolností přivolat vůbec nedají – nemají zrovna v oblibě skákat, jak někdo jiný píská. Pokud jsme měli co dělat s mágem tak silným, že byl schopen něčeho takového, byli jsme v pořádné šlamastyce.

„Domníváš se, že přišli sami od sebe?“

„Netroufla bych si, Vaše Magnificence, odhadovat cokoliv, pokud jde o záležitosti Planoucího paláce. Nicméně buď přišli sami od sebe, nebo máme co do činění s velmi výjimečně schopným mágem.“

Mocný a Nejvznešenější si zamyšleně promnul bradu.

„V každém případě musíme zjistit, co z toho je pravda.“ Zarazil se a dodal: „Jak by se ti líbil výlet do Mosazného města?“

Málem jsem se zakoktala. Nikdy se nezakoktávám. „Vaše Magnificence, já...“ Byla to výjimečná příležitost. Byla to také příležitost, která zahrnovala mimořádně vysoké nebezpečí, že skončí mou smrtí. Ale konec konců, Mocný a Nejvznešenější mi ve skutečnosti nedával na výběr. Ne doopravdy. Na práci, kterou jsem dělala, čekaly desítky lidí, připravených nastoupit, jakmile bych Jeho Magnificenci v něčem zklamala. A já byla zatraceně (metaforicky – neměla jsme nejmenší úmysl využít zkratky z Mosazného města do Devíti pekel) pevně rozhodnutá jim tu radost neudělat. Celasové se tak snadno nevzdávají. „...budu poctěna, pokud vám budu moci být jakkoliv k službám,“ dokončila jsem větu.

„Dobrá. Napíšu ti průvodní dopis...na nějaký nehořlavý materiál.“

Pochopila jsem, že moje přítomnost již není déle vyžadována, a s hlubokou úklonou jsem opustila Sál audiencí.

Byla bych ocenila příležitost v klidu si situaci promyslet, ale jak jsem napůl očekávala, cestou do mých komnat mě zastavila matka. Beze slova jsem ji tedy místo toho následovala do jejích pokojů.

Když jsme tam dorazily, otočila se ke mně a stiskla mi ruku – k mému nezměrnému překvapení. „Mrzí mě to, Bianco,“ dodala, čímž ve mně vyvolala menší záchvat paniky. Bylo to snad horší, než jsem si myslela?

„Co?“ zeptala jsem se.

„Že se budeš muset potýkat s Mosazným městem,“ odpověděla, jako by to bylo zřejmé.

„Ach tak.“ Možná to bylo zřejmé, a mně jen něco unikalo. Mojí matce, jak dobře věděl celý císařský dvůr, neuniklo nikdy nic. „Domníváš se, že to bude výjimečně nebezpečné?“

„No, nečekej, že to bude snadná práce. Ale to není to, co mám na mysli, plně ti důvěřuji, že si s tím poradíš. Ale potýkat se s těmi odpornými tvory...“

„Myslíš ifríty?“

„Ano,“ a já se opět stala obětí pohledu, který se mě mlčky ptal, zda nejsem mentálně zaostalá.

Zamyšleně jsem naklonila hlavu ke straně. „Ve skutečnosti,“ poznamenala jsem, „mi to zas tak nevadí. Raději se budu potýkat s nimi než s někým řekněme z Arborey nebo, nedej Tarkel, z Ysgardu.“

Má matka vytřeštila oči. „Bianco!“ Okřikla mě.

„Nemůžeš přece říkat takové věci!“

„A proč ne? Konec konců, kdyby si tvoji příbuzní mysleli, že jsou arboreánci tak skvělí, nepovažovali by se za oddělenou rasu.“

„Za prvé, nejsou to jen moji příbuzní, jsou to i tvoji příbuzní,“ začala moje matka. Tak úplně jsem s tím nesouhlasila. Geneticky samozřejmě ano, ale moje babička se odstěhovala zpět na Celestii, jakmile byla moje matka dost stará na to, aby se postarala sama o sebe, a já ji viděla jen několikrát. Má loajalita k archonům byla velmi malá, takřka všechna patřila Impériu, ale nepovažovala jsem za moudré na to v tuto chvíli poukazovat. Moje matka mezitím pokračovala: „A za druhé, můžeš s někým ne zcela souhlasit, a stále s ním mít srdečné vztahy, tak jako my a arboreánci. V podstatě to myslí dobře, a to je to, co je důležité. Na druhé straně ifríti to v žádném případě dobře nemyslí.“

„Pak bych čekala, že tomu budeš rozumět,“ moje matka pokračovala. „Pamatuj, že ifríti jsou blízcí spojenci Devíti pekel. Tedy, pokud se vůbec dá říct, že takoví tvorové jsou něčími spojenci.“

Začínala jsem být trochu rozčilená, i když jsem se to snažila nedat najevo. Přece jen, mluvila jsem se svou matkou. „Nemyslíš, že je soudíš trochu přísně? Konec konců, jak ifríti, tak ďáblové jsou známí svou spolehlivostí, pokud jde o dohody. Není to žádoucí vlastnost? A ráda bych dodala, že je to vlastnost, kterou arboreánci zásadně postrádají.“

Má matka se na mne s lítostí podívala. „Vidím,“ řekla, „že jsi ještě nepotkala nikoho skutečně zlého. Až k tomu dojde, pochopíš, co říkám. Možná bude cesta do Mosazného města v tomto smyslu dobrou zkušeností. Konec konců, prozřetelnost ví, co dělá. A teď se běž připravit.“

Vzhledem k tomu, že jsem již mnohokrát bojovala s démony i ďábly, mě dost rozčilovalo, když se mnou někdo takhle mluvil. Ale co jsem mohla dělat? Jak už jsem řekla, byla to moje matka.